Přinášíme Vám rozhovor s Bc. Klárou Hamplovou, s jednou z lektorek našeho akreditovaného kurzu Interaktivní případové konference v praxi. Osobnost lektorů, jejich náhled na vzdělávání, zkušenosti z praxe a znalost tématu se promítají do podoby každého kurzu, workshopu a semináře.
V rozhovoru se proto blíže dozvíte, proč je pro lektorku Kláru zásadní pracovat s očekáváním a potřebami účastníků kurzu, jak sama nahlíží na metodu interaktivní případové konference, a co si podle ní mohou účastníci díky absolvování kurzu odnést do své praxe.
Kláro, dokázala bys nám přiblížit, co tě baví na lektorování v Akademii Diveristas?
Baví mě, že každá skupina je úplně jiná a jedinečná. To, co lektor zažije na daném kurzu nemusí už nikdy znovu zažít. Nikdy to není stejné, vždy je to jiné, protože záleží na přihlášených lidech. Na každý kurz se proto nedá plně připravit. Vždy jde i o improvizaci podle toho, s jakou skupinou pracujete. Proto je pro mě zásadní být si jistá v tématu či problematice, kterému se na kurzu věnuji. Účastníci mívají různé zvídavé otázky a pokud nerozumíte tomu, o čem mluvíte, poznají to. To je ale něco, co mě baví na lektorování. S každou skupinou přichází nové výzvy.
Máš nějaký svůj styl, způsob lektorování? Zmiňovala jsi už, že dáváš prostor improvizaci…
Kurz Interaktivní případové metody v praxi, který lektoruji s kolegyní Veronikou Kandelovou, má základní obsahovou strukturu. Jsou základní informace, které je potřeba účastníkům předat. Ty je ale možné předávat různým způsobem. Proto je důležitá komunikace s účastníky ohledně jejich očekávání a potřeb. Někdy zjistíme, že je důležité věnovat se více praktickým ukázkám a nácvikům, takže je dobré podle toho náplň kurzu přizpůsobit, aby byl kurz pro účastníky přínosný. Nechceme předávat podle svých představ něco z naší praxe a hotovo. Základ je vycházet ze zájmu a představ účastníků, aby získali informace, které si mohou přenést do své praxe. Jinak může s metodou interaktivní případové konference pracovat pracovník neziskové organizace, jinak učitelka či pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
A v rámci přípravy kurzu se snažíš zájmy a potřeby různých skupin zohledňovat?
To ani tak ne. Jako určitě je dobré zamyslet se i v průběhu přípravy, co by pro danou skupinu mohlo být přínosné. Ale myslím si, že to stejně úplně nejde. Každý je jiný. Důležité je na místě pracovat s celou skupinou a na začátku kurzu zjišťovat jednotlivá očekávání. Kurz interaktivní případová konference je na dva dny, takže je možné jet první den podle struktury, předat ty zásadní informace. A druhý den je možné průběh kurzu více přizpůsobit podle toho, co lidi opravdu zajímá.
Máš nějakou představu, jak by měl podle tebe vypadat „ideální“ kurz? Například když se sama rozhoduješ, zda se na nějaký kurz přihlásit.
Vždycky je pro mě zásadní, aby se lektor nebo lektorka věnovali přednášenému tématu i prakticky. A taky je pro mě důležité, aby dávali prostor pro dotazy. Prostor pro diskusi je důležitý jako pro mě jako lektorku, tak účastníka. Mě samotnou baví s lidmi diskutovat, sdílet své vlastní zkušenosti z praxe a naslouchat jejich zkušenostem. Kurz, který mě dokáže otrávit je ten, kde je PowerPoint prezentace a výklad. Mám ráda, když tam jsou různá interaktivní cvičení, skupinové úkoly i samostatné. Baví mě proměňování aktivit.
Snažíme se zahrnovat praktické ukázky, nácviky i diskusi. Kurz nesmí být nuda, ale zážitek.
Bc. Klára Hamplová
Jak pracujete v kurzu s tím zmíněným prostorem pro diskusi? Zajímá Vás i zpětná vazba, co můžete do příště zlepšit?
Určitě, zpětná vazba je u lektorské práce zásadní. Člověk, i když to dělá s nejlepším vědomím a svědomím, některé věci nemusí vidět. Diskuse je proto důležitá na konci i v průběhu celého kurzu. Zase záleží hodně na skupině, někdy chtějí účastníci častěji diskutovat. Pak je ale nutné diskusi facilitovat, aby to nesklouzlo do nekonečné diskuse a vzešlo z toho něco zajímavého. Takže je důležité dávat i diskusi nějaké hranice a směr.
Já jsem proto, aby diskuse probíhala pravidelně a přirozeně. Když lidé mají chuť sdílet a mají co říct, jsou otevření a přemýšliví, je důležité těchto momentů využít. To mi přijde dobré podpořit, intuitivně vnímat lidi, kteří tam jsou a reagovat na to, co se děje. Takové momenty jsou nesmírně podnětné pro mě a věřím že i pro celou skupinu.
Prozraď nám, co tě přivedlo k lektorování právě kurzu Interaktivní případové konference v praxi?
Metodu interaktivní případové konference znám prakticky z praxe. V neziskové organizaci IQ Roma servis jsem vedla od říjnu 2020 projekt Zaostřeno na rodinu II. Jeho součástí byla práce s inovativními metodami v práci s rodinou. Propagovali jsme a dělali právě případové, interaktivní a rodinné konference. Metodě IPK se intenzivně se intenzivně věnuji tři roky. Již předtím jsem všechny tři metody znala z mé praxe sociální pracovnice. Během vedení projektu jsem měla možnost se profesně věnovat primárně jim a rozvíjet se v jejich koordinaci, organizaci a facilitaci. Nyní mám možnost předávat své zkušenosti z praxe dále a šířit tak povědomí o inovativních metodách v práci s dětmi a rodinami.
Mohla by si blíže přiblížit, v čem je metoda IPK inovativní?
Případová konference je běžnou součástí práce pracovníků a pracovnic OSPOD, ale my jsme se snažili podílet na profesionalizaci této metody tak, aby byla pro všechny zapojené aktéry, co nejvíce bezpečná a užitečná. Interaktivní případová konference jde o krok dál zejména v důrazu na zapojování dětí do rozhodování o vlastním životě. V centru zájmu je dítě, které má možnost ovlivnit, jak ta konference bude vypadat i částečně, jak bude probíhat. Oproti případové konferenci je zde zajištěný větší prostor, aby dítě mohlo vyjádřit své potřeby, názory a vnímání situace. Velký důraz je proto kladen na bezpečnost a respekt k názorům dítěte. Proto i první téma, které se vybírá na setkání je právě téma dítěte. Dítěti je tak vložena poměrně velká moc a je to dobře, protože řešená situace se ho nejvíce dotýká.
Jaké jsou tvé konkrétní zkušenosti s metodou IPK a jak ovlivnili tvůj názor na její využití v praxi?
Za ty tři a pomalu už čtyři roky mám zkušenosti s facilitací, organizací i koordinací IPK. Všechny tyto specifické role obnáší odlišné povinnosti, kterým se na kurzu budeme také věnovat.
Myslím si, že je to silný nástroj, jak zjistit potřeby dítěte. Skvělé je, že není ohraničený věkem. Samozřejmě každá konference se odvíjí i od věku dítěte, ale může být využita jak pro mimino, tak pro osmnáctiletého mladého člověka. Do určité míry je to taky bezpečné prostředí. V rámci organizace s dítětem rozebíráš, co všechno chce, aby tam zaznělo, jaká rizika tam vnímá, co dělat, když to bude moc emocionálně náročné, nebo kdo to tam za něj může říct. Takže neustále se upravuje, co tam bude chtít říct, tak aby, se tam cítil bezpečně a měl důvěru v to, že může. Všechny možné typy rizik se snažíme ošetřit před samotným setkáním. Ale samozřejmě ne vždycky to jde. Tato setkání neprobíhají u rodin, kde je všechno v pohodě. Většinou se konference děje z nějaké důvodu, kde je krize či konflikt. Často tam jsou silné emoce, takže ne vždy se dá předejít všem rizikům. Ale i na ta nepředvídatelná rizika se dá reagovat na místě a někdy i vyhrocené situace mají opravdu dobrý konec a výsledkem je dobrý akční plán.
Vzhledem k tvým zkušenost, dá se říct, co interaktivní případové konference mohou změnit? Co může tato metoda přinést odborníkovi, který zvažuje svolání IPK?
Je potřeba, aby odborníci neočekávali, že tato metoda vyřeší všechno. Je to jeden z mnoha nástrojů v práci s rodinou, které mohou využít. Co považuji já za nejdůležitější, je, že odborníci zjistí, co to dítě potřebuje, jak tu situaci samo vnímá a získají opravdu náhled. Zároveň mohou více porozumět i rodině. Jelikož jde o setkání na dvě nebo dvě a půl hodiny, tak mohou blíže nahlédnout, jak mezi sebou rodina interaguje, mohou získat větší náhled do její dynamiky.
Přijde mi taky zásadní, že je to jeden z nástrojů, kde dochází vlastně ke spolupráci všech těch lidí zapojených v životě daného dítěte. Není to, že pracovník někde něco vymyslí, nějaké řešení, které mu přijde fajn a pak to všem řekne. Je to skupinová práce pod vedením nezávislého facilitátora, kde se 9 až max 12 lidí dohodne na tom, co bude dál. Všichni musí odsouhlasit akční plán spolupráce, což je hlavní výstup tohoto setkání, kde se naplánují konkrétní kroky. Všichni by s ním měli souznít.
Ještě mi přijde důležité, že často ten pracovník, odborník, který setkání svolává současně vede diskusi. Jenže nemůžete řídit diskusi a zároveň být účastníkem diskuse. Do nějaké míry to jde, ale je to extrémně náročné a nedá se to úplně odpojit. Ten pracovník má taky svůj názor, své zkušenosti, nemůže být nezávislý a nestranný. V tomhle je zásadní facilitátor při interaktivní případové konferenci. Může se plně soustředit na to hledání řešení, práci se skupinou.
Takže to chápu správně, že přínos IPK může být vlastně pro všechny zapojené? Něco si z toho mohou odnést ti odborníci, něco dítě, něco rodiče?
Ano, vzniká tam totiž prostor pro vyjasnění si věcí, nebo jejich vysvětlení. Setkají se tam lidé, kteří jsou nějak zapojeni v situaci toho dítěte. To taky nejsou typy setkání, které se dějí příliš často. Tohle je právě příležitost, kdy se mohou všichni setkat a přesně si říct, jak to každý vnímá, nebo jaké kdo má povinnosti a vysvětlit vlastní postup práce, či jednání.
A jaké jsou naopak limity této metody, nebo krizové situace, které mohou během IPK nastat? Věnujete se jim na kurzu?
Určitě. Je důležité mít realistický náhled na každý nástroj práce s rodinou. Téma limitů je přesně jeden z bodů pro diskusi s účastníky. Metoda IPK není všespásná. Ani každá situace či případ není vhodný pro svolání interaktivní případové konference. Není vždy jednoduché určit, pro koho IPK využít a zda přinese ten očekávaný výsledek. Ve většině případů mám ale pocit, že to má smysl a jde to. Má to však svoje limity, je důležité to dobře promyslet. Je taky důležité, aby s tím souhlasila sama rodina a dítě. Někdy se stává, že rodina prostě nechce, nerozumí
tomu. A to je zcela v pořádku, ale nemá smysl to potom dělat. Zároveň IPK není vhodná v situaci, kdy je rodina v takové krizi, že spolu není schopná komunikovat a setkat se na jednom místě. Takže má to svoje limity. Ale ve chvíli, kdy se to podaří, rodina a dítě do toho chtějí jít, tak mi přijde, že to má smysl. I kdyby byl v akčním plánu jediný bod, tak se skupina v nějakém bezpečném prostředí sešla, vyjasnili si věci a může se dál ve spolupráci pokračovat.
Co absolvent kurzu získá tímto kurzem? Co si podle tebe odnese do praxe?
Účastníci určitě odejdou z kurzu s informacemi a představou, co je IPK za nástroj a kdy v praxi ho mohou využít. Během kurzu budou taky seznámeni s různými interaktivními materiály, které lze používat v praxi, a to nejenom v rámci interaktivní případové konference. Tyto materiály lze využívat kdykoli při práci s dítětem a jsou opravdu skvělými pomocníky. Věřím tomu, že si i odnesou to, že existují jiné typy nástrojů při práci s rodinou s dětma. Skvělý výsledek může být i to, že odborníci budou častěji svolat klasickou případovou konferenci, kde bude však bude facilitátor, který je nezávislý a nezaujatý, jelikož s rodinou nespolupracuje. I to je důležitý krok kupředu.
A na závěr by mě ještě zajímalo, pro koho může být kurz Interaktivní případové konference v praxi nejvíce přínosný?
Určitě pro kohokoli, kdo pracuje s dětmi. Věřím, že takový člověk si najde v kurzu zajímavé podněty pro svou praxi, co a jak by mohl dělat jinak, jaké věci rozvíjet.
Věřím tomu, že interaktivní případová konference může být také jednou z preventivních metod, jak řešit nějaké problematické situace ještě předtím, než je potřeba třeba zavolat OSPOD. Ve chvíli, kdy dítě začne mít například vysokou absenci ve škole a podobně. Zároveň my v IQ Roma servis máme tým organizátorů a facilitátorů, kteří vše zařídí. Svolavatel se musí jen ozvat a my veškerou náročnou organizační část připravíme.
Takže to není nijak ohraničené nějakou institucí?
Určitě ne. Momentálně spolupracujeme hodně s orgány sociálně-právní ochrany dětí. Hodně se ale snažíme zapojovat také školy. Pedagogové mají obrovský potenciál si všimnout, když se začíná v chování či prožívání dítěte něco měnit. Jsou to pracovníci, kteří jsou s těmi dětmi nejvíce, pět dní v týdnu. Tráví s nimi obrovský čas, a právě oni dost často jsou mezi prvními, kteří něco tuší.
Nejen ve školách vnímám velký potenciál. I pro pracovníky neziskových organizací může být tato metoda nesmírně užitečná. Metoda IPK se začíná postupně do praxe prosazovat. Ale věřím tomu, že ta cesta je dlouhá a využití může být velmi všestranné